Obchodník se smrtí, díl II.: Jak Američané vymysleli fígl, který měl Viktora Buta dostat do basy

Moskva 31. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Odzbrojení Viktora Buta, obchodníka se smrtí, díl II.

Článek vydaný v časopise The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.

Organizace spojených národů vyslala do Angoly své inspektory a pověřila je, aby vyšetřili, jak se k povstalcům vedeným Jonasem Savimbim dostávají zbraně. V prosinci roku 2000 pak OSN publikovala jejich zprávu. Ta mimo jiné citovala bulharské vládní zdroje, podle kterých se dostávalo „obrovské množství různých typů zbraní“ z Bulharska do západoafrického Toga.

Vyšetřovatelé taky zjistili, že všechny certifikáty nutné pro legální obchod se zbraněmi byly zfalšované. Dodávky zajišťovala bulharská společnost Petara Mirčeva. A až na jeden případ všechny zbraně přepravovala letecká společnost Viktora Buta.

Odvolávat se na nedostatek důkazů, to je základní mantra obchodu se zbraněmi. Třeba Mirčev tvrdil, že jeho povinností je prostě jen naložit věci do letadla. Od té chvíle už mu prý bylo úplně fuk, kam náklad poletí. Něco podobného mi řekl i But. Jeho prací bylo převézt zboží z Bulharska do Zairu a pak do Toga. A to prý dělal. Věděl přesně, v jakých mantinelech by se měl držet. „Co s tím pak dělal někdo další? To už nebyl můj byznys,” tvrdil But.

On ani Mirčev jako by z tohohle úhlu pohledu nedělali nic špatného. Jednoduše jen vyplnili mezery ve světovém obchodu.

O deset měsíců později vydala OSN zprávu o situaci v Libérii a Butovy společnosti v ní vinila z obcházení sankcí. But přitom odmítl, že by spolupracoval s tehdejším liberijským vůdcem Charlesem Taylorem, který byl obviněný z mnoha válečných zločinů. Zpráva se také zmiňovala o některých Butových nejbližších spolupracovnících – o jeho starším bratru Sergejovi, o talentovaném moldavském pianistovi Pavlu Popovovi, který měl na starosti Butovy operace ve Středoafrické republice, a o Sergeji Denisenkovi, absolventovi moskevského Vojenského institutu cizích jazyků, který ovládal čínštinu a stal se Butovým zástupcem.

Už jeden z dřívějších reportů identifikoval amerického občana syrského původu Richarda Chichakliho jako Butova „hlavního finančního manažera“. Byl to válečný veterán a But ho potkal v Emirátech, v Šardžá, kde Chichakli řídil bezcelní zónu. Pak začal dělat účetního ve městě Richardson v Texasu.

Reporty OSN nicméně neměly žádnou právní váhu. V jejich moci bylo pouze na dotyčné veřejně ukázat prstem.

But dělal pro mocné lidi, diskrétně. Poté, co vláda USA začala tlačit na úřady ve Spojených arabských emirátech, rozdělil holding mezi sebe a svého bratra Sergeje a vrátil se domů do Moskvy. Koupil si velký rozestavěný dům za městem, na pozemku o rozloze jednoho hektaru. Vysvětlil mi, že nikdy nechtěl budovat žádné impérium.

But pravděpodobně nebyl jedinou známou firmou žijící v okolí Moskvy, která zřejmě dostala jistou formu státní ochrany. Týkalo se to třeba i Ukrajince Semjona Mogileviče, kterého hledala FBI kvůli podvodům a praní špinavých peněz. Ruské úřady ho odmítly vydat. A stejně postupovaly i v případu Viktora Buta, když na něj Belgičané v roce 2002 vydali prostřednictvím Interpolu zatykač. Také jeho vinili z toho, že tají příjmy z nelegálních obchodů. Jenže Rusko s Belgičany nespolupracovalo. A případ nakonec skončil u ledu.

                                                           ***

Přes to všechno But tlak ze zahraničí pociťoval. V roce 2003 řekl napůl v žertu reportérovi z časopisu Time, že je na seznamu nejhledanějších osob hned druhý po Usámu bin Ládinovi. O rok později administrativa amerického prezidenta George Bushe vydala exekutivní příkaz, kterým znemožnila americkým firmám obchodovat s liberijským prezidentem Charlesem Taylorem, jeho nejbližšími poradci a dvěma evropskými obchodníky se zbraněmi: Viktorem Butem a Ukrajincem Leonidem Mininem.

Italská policie už předtím Minina zatkla nedaleko Milána v hotelovém pokoji se čtyřmi prostitutkami, diamanty v hodnotě půl milionu dolarů, hromadou kokainu a několika falešnými certifikáty pro legalizaci byznysu se zbraněmi.

Dne 26. dubna roku 2005 Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv při americkém ministerstvu financí uvalil na Viktora Buta, třicet s ním spojených firem a taky na Richarda Chichakliho sankce. Jejich majetek ve Spojených státech byl zmrazen a jakékoli finanční transakce v rámci USA nebo prostřednictvím amerických bank byly zablokovány.

Toho dubnového rána dorazili agenti FBI do Chichakliho domu v Texasu. Hodlali prohledat jeho kancelář. Zabavili mu počítač, bankovní záznamy, letecké deníky, kopii Butova pasu a diamanty za víc než dvě stě tisíc dolarů. Chichakli sice nebyl z ničeho obviněn, i tak se raději přesunul do Ruska.

Krátce po razii u Chichakliho zadali úředníci ministerstva obrany jména firem, na které se nově vztahovaly americké sankce, do svých databází. A čekalo je překvapení. Zjistili, že některé z Butových firem doručují stany a mražené potraviny americkým vojákům v Iráku. Jeho stroje se podle leteckých záznamů nesčetněkrát otočily přímo v Bagdádu. A But na tom vydělával. Pentagon nakonec příslušné smlouvy zrušil. Viktoru Butovi ale válka v Iráku pomohla se znovu postavit na nohy.

                                                           ***

Ačkoli se But v zahraničí odmítal bavit s novináři, v Rusku se stal mediální hvězdou. Krátce poté, co na něj Belgičané vydali zatykač, vystoupil na populární rozhlasové stanici Echo Moskvy. „Proč bych se měl bát?” říkal. „V životě jsem neudělal nic, kvůli čemu bych měl mít obavy.”

Postupem času se ale But začal do svých vyjádření zamotávat. Odmítal odpovídat na složité otázky a vyhýbavě prohlašoval, že to, „co jeho firmy převážely, není vůbec téma k debatě“. Někdy dokonce přímo lhal – během televizního rozhovoru v roce 2005 třeba tvrdil, že nikdy nebyl v kontaktu s tálibánskými vůdci. Když na něj ale moderátor zatlačil, o dvě minuty později s povzdechem přiznal, že se skutečně setkal s Mullahem Omarem, někdejším šéfem Tálibánu. Během stejného rozhovoru pak také řekl, že nikdy neobchodoval se zbraněmi a v letectví už nepodniká. V té době přitom řídil leteckou továrnu na severozápadě Moskvy.

Američané si nebyli jistí, jestli But dál dělá do zbraní. Začalo být totiž čím dál složitější oddělit jeho skutečné aktivity od mýtu, který se kolem něj postupně vytvořil. V roce 2005 dokonce vznikl film Obchodník se smrtí, kde si hlavní roli střihl Nicolas Cage. Hraje obchodníka se zbraněmi bez morálních zásad. Jeho příběh byl jasně inspirován Viktorem Butem.

Některé nepotvrzené informace o Butovi byly vážně ohromující. Jeho letadla měla po americké invazi do Afghánistánu vyvézt ze země zlaté rezervy al-Káidy. But měl taky dodávat protipancéřové střely hnutí Hizballáh v Libanonu nebo vyzbrojit islamistickou alianci Svaz islámských soudů v Somálsku.

Nedlouho po tom, co se But přesunul do Moskvy, vyslala Organizace spojených národů své vyšetřovatele do východního Konga, aby tam pátrali po důkazech o obcházení sankcí. Jeden z nich, Christian Dietrich, tam tehdy viděl spoustu Butových letadel. Při namátkových kontrolách v nich ale inspektoři vždy našli jen legální náklad.

Také Peter Danssaert z antverpského think-tanku International Peace Information Service, který se zaměřuje na transfery zbraní, měl Buta v hledáčku už roky. Ani on ale nezískal žádné důkazy o tom, že by překračoval zákon.

Ať už se But opravdu stáhl z obchodu se zbraněmi, nebo se prostě jen přesunul do ilegality, americké sankce fungovaly. Mezinárodní trh se pro Buta stále víc uzavíral. Sám uznal, že když vyděláváte v dolarech, americkým bankám to neujde. Přesto však našel způsoby, jak systém obejít – chlubil se třeba tím, že má „přátele“ mezi bankéři, kteří ho mohou 24 hodin předem upozornit, že jeho účty budou zablokovány.

Chichakli mi dokonce v jednom e-mailu napsal, že obcházet sankce uvalené Úřadem pro kontrolu zahraničních aktiv „je jednodušší, než si koupit hamburger v McDonaldu“. Když má na vás spadeno právě tahle instituce, ve skutečnosti to z vás podle něj dělá „uznávaného a důvěryhodného přítele těch, kteří vládou Spojených států, její politikou a propagandou pohrdají. Jen díky tomu, že se vaše jméno objeví na seznamu, si můžete přijít na velmi slušné živobytí“. To prý může Chichakli sám dosvědčit.

Butova letadlová flotila už ale přinejmenším nebyla plně aktivní. Na dva stroje odstavené v Kongu podle Butova právníka jen „sedal prach“. Tři stály opuštěné v Emirátech, přičemž jedno z nich – obrovský Iljušin Il-76 – sloužilo jako poutač na hotel Palma Beach v Umm al-Kuvajn, městě vzdáleném necelých padesát kilometrů severovýchodně od Dubaje.

„Někdy prostě musíme čelit realitě současného světa,“ napsal v roce 2006 Viktor But svému starému příteli Andrewovi Smulianovi. V Rusku chtěl založit nízkonákladové aerolinky, nedokázal na to ale sehnat dost peněz v hotovosti. Zvolil proto skromnější plán. Koupil si dva hektary půdy v ruském městě Majkop nedaleko Černého moře. Rozhodl se tam postavit ekologickou farmu, kde chtěl začít s produkcí kozího sýra a pěstováním rukoly. Vysvětlil mi, že sehnat v Rusku dobrou rukolu je totiž dost problém.

                                                           ***

Jednoho dne v létě 2007 Juan Zarate vyšel z Bílého domu a zamířil do sídla protidrogového úřadu v Crystal City ve Virginii. Dřív pracoval na ministerstvu financí. Byl posedlý neustálým sledováním Butových peněz. Nyní, jako protiteroristický poradce prezidenta George Bushe, přemýšlel, co dalšího by se dalo udělat, aby Američané Buta zastavili.

Zarate mi řekl, že americký Úřad pro potírání drog, ve zkratce DEA, dokázal, že umí jít i po nedotknutelných. A účinně a nekompromisně je dostat před soud.

O několik týdnů dřív totiž agenti z oddělení pro zvláštní operace téhož úřadu zatkli syrského obchodníka se zbraněmi Monzera Kassara. Stalo se tak díky propracované zahraniční akci. Kassar žil totiž ve Španělsku.

Zarate se proto sešel se šéfem operativců DEA Mikem Braunem a několika jeho agenty. Bylo mu prý „poměrně jasné“, jak složité bude Buta chytit, zvlášť když se teď vydává za hranice Ruska jen výjimečně. Braunovi nicméně slíbil, že pokud to jeho chlapi dokážou, má u něj k večeři steak.

Agenti načrtli scénář, který do značné míry vycházel z předchozí akce proti Kassarovi. Operativci v utajení se budou vydávat za členy Revolučních ozbrojených sil Kolumbie, známých pod zkratkou FARC. Šlo o hlavní povstaleckou skupinu v zemi. Přes prostředníky kontaktují Buta s tím, že mají zájem o obchod se zbraněmi za několik milionů dolarů.

Americké ministerstvo zahraničí považovalo kolumbijskou skupinu za zahraniční teroristickou organizaci. Její hlavní příjmy vycházely z obchodování s drogami. A většinu případů, v nichž byli lidé z FARC zapleteni, vyšetřuje právě americká DEA.

Tajní agenti chtěli s Butem sjednat schůzku mimo Rusko a skrytě nahrát domlouvání obchodu s kolumbijskými povstalci. Jednat se mělo o dodávkách raket typu země-vzduch. Podle dohody je měli lidé z FARC využít proti americkým jednotkám nasazeným v Kolumbii. V té době už totiž Washington desítky let podporoval kolumbijskou vládu a vysílal do země svá komanda, zpravodajce a tajné agenty, aby pomáhali zdejší policii a armádě.

Pokud by But na obchod přistoupil, dokazovalo by to, že pořád dělá do zbraní. Potenciálně by tak páchal čtyři federální zločiny naráz: šlo by o spiknutí s cílem zavraždit americké občany, spiknutí s cílem zavraždit federálního činitele, spiknutí s cílem získat protiletadlové střely a spiknutí s cílem poskytnout materiál na podporu zahraniční teroristické skupiny.

Spojené státy umožňují svým federálním agentům lákat cizince v zahraničí k porušování amerických zákonů a následně je zatýkat. Jde o jeden z mála států, který tohle dělá.

Šéf operativců Mike Braun mi řekl, že při plánování takové akce musíte „najít slabé články skupiny“. Američtí agenti vsadili na Jihoafričana Andrewa Smuliana. Bylo mu už 67, a jak sám přiznal, „byl na mizině“. Musel prodat svou společnost a začít pracovat v prodejním oddělení továrny na injekční jehly v Tanzanii. S Butem se neviděl skoro deset let, ale volali si a psali e-maily.

V poslední době si Smulian začal s Butem vyměňovat zprávy o možných investicích v Tanzanii. Třeba o výstavbě kasina, dovozu kešu oříšků nebo o dodávkách vrtulníků, tanků a lodí tanzanské armádě. But se kvůli tomu obrátil i na ruskou společnost, která má export zbraní na starosti. Chtěl zjistit, jestli by se to dalo udělat legálně. Čekal na odpověď.

                                                           ***

V listopadu roku 2007 američtí agenti spustili akci. Jejich informátorem byl Mike Snow, obchodník z Konga, který se přátelil jak se Smulianem, tak s Butem. Znali se přes letadla. Snow napsal Smulianovi e-mail. O Butovi v něm mluvil jako o „Borisovi“, jak to dělávali, když se jednalo o nezabezpečenou komunikaci. Snow napsal: „Možná mám pro Borise obchod, mohl by tvůj člověk zajistit, abychom se potkali?“

Smulian Butovi požadavek předal. Napsal mu: „Vypadá to, že určití lidé shánějí nějaké zemědělské věci.“ But odepsal o čtyři hodiny později: „Možné je všechno. Co přesně potřebují??? Napiš.”

Butův letitý známý Andrew Smulian odletěl na karibský ostrov Curaçao a 10. ledna roku 2008 se vypravil na bar hotelu Hilton. Tam se potkal s Mikem Snowem, obchodníkem z Konga a informátorem amerického Úřadu pro potírání drog. Spolu s ním tam byli dva tajní agenti, kteří se vydávali za členy kolumbijské povstalecké organizace FARC. Jedním z nich byl trestaný pašerák kokainu. Říkal si Ricardo a mluvil jen španělsky. Druhým byl Carlos. Ten ovládal angličtinu, takže mluvil spíš on.

Carlos působil přesvědčivě, s americkou vládou už spolupracoval asi na 150 akcích v utajení. Taky se vyznal ve světě drog a zbraní. Narodil se v Guatemale, v 90. letech nastoupil k armádě a pak přešel k vojenské rozvědce. Brzy začal obchodovat s drogami. Přes hranice převezl podle svých odhadů bezmála tři tuny kokainu. Nakonec se ale sám udal a nabídl své služby americkému protidrogovému úřadu. Ten mu od té doby vyplatil už víc než milion a půl dolarů. Za jeho práci na Kassarově případu, v němž taky sehrál roli člena povstalců z kolumbijského FARC, ho americké ministerstvo vnitra odměnilo sedmi miliony dolarů.

Na baru Carlos a Ricardo sdělili Smulianovi, že by rádi získali rakety Igla. To jsou v Rusku vyráběné střely odpalované z ramene. Agenti v přestrojení vysvětlili, že je kolumbijští povstalci použijí na sestřelování amerických vrtulníků. Carlos prohlásil, že s hotovostí není problém a že zaplatí i veškeré výdaje.

Smulian vysvětlil, že rakety Igla sehnat nezvládne. Dodal ale, že zná někoho v Moskvě – Rusa,  „velkého šéfa“. Smulian mluvil ke Carlosovi, který měl na sobě upevněný skrytý mikrofon. Řekl mu, že ten Rus „nemá rád gringos”. Tím myslel Američany.

Carlos se chtěl s mužem setkat. Tvrdil, že ho musí vidět tváři v tvář a přesvědčit se, že obchod může zajistit. Smulian ale váhal. Vysvětloval, že ten Rus má velmi blízko k prezidentu Vladimiru Putinovi a je pod ochranou z nejvyšších míst. Pokud tomu ale dobře rozuměl, tahle protekce fungovala jen na území Ruska. A proto si s tím mužem musel Smulian nejdřív promluvit. Druhý den tedy opustil Curaçao a zamířil do Moskvy.

Titulky na webu a v podcastových aplikacích nejsou součástí originálního textu.